Školství? Tomu rozumí každý…

Opatření nám sice pomalu končí, ale pandemie ještě u konce není. Co nám vzala není ještě úplně jasné, ale vím, že nám dala řadu odborníků na školství . Ten, kdo ještě neměl žádný titul, ten si ho záhy oblékl. Společnost nám učitelům vystavuje vysvědčení. Nu co, vyznamenání nebude. Soudě podle diskuzí pod novinovými příspěvky jsme zpocení u právě probíhajících opravných zkoušek.

Já si osobně myslím, že hodně učitelů, aspoň u nás, ukázalo svoji ochotu, učenlivost, nápaditost a velkou časovou flexibilitu. Získal jsem celkem slušný přehled o tom, jak k distanční výuce přistupují na základní a střední škole. Vůbec se neodvážím soudit práci svých kolegů, ostatně není to ani předmětem tohoto článku. Viděl jsem řadu moc pěkných úkolů, které učitelé žákům zadávali. Některé si upravím a určitě použiji ve svých hodinách. Na střední škole byl můj pohled do systému trochu složitější, musel jsem požádat studenty, ať mi úkoly od učitelů přeposílají. Didakticky to bylo poněkud slabší, to je ale na SŠ v ČR známý stav. Každopádně i zde byla snaha se s tím vypořádat. To jak byla úspěšná ať posoudí žáci nebo rodiče. Víte, ono čím více nesmyslné úkoly učitel zadával, tím nesmyslnější práce ho čekala s opravováním a hodnocením. Takže co kdo zasadil, to sklidil.

Výuka v době pandemie

Vzdělávacích přístupů je mnoho. Učitelé v názorech na ně nejsou a pravděpodobně ani nebudou jednotní. Tu je to dáno zkušenostmi, tu dovednostmi, tu znalostmi, … Každý z nás má jiné mentální modely a schopnosti. Za zmínku stojí, že jednotné nejsou ani organizace sdružující učitele. Stačilo sledovat učitelský mač pod představením Strategie 2030+. Jednoduše řečeno, tím, že tomu „každý rozumí“ a vyjadřuje se k tomu příliš mnoho lidí (subjektů), těžko se z toho hledá nějaký smysluplný výstup. Některé chování čelních představitelů je až dětinské a poškozuje nás učitele. Přitom podobné připomínky mohou být důležitým pilířem pro zlepšení školství.

Nové metody!

Nedávno jsem sledoval diskuzi na téma skupinových projektů na FB stránkách Pedagogické komory. Byla vedena s jistou nadsázkou, ale určitě jsem nebyl jediný, kdo z komentářů cítil, určitou pochybnost o skupinovém, dost možná i kooperativním vyučování (tj. „vyšší forma“ skupinového učení). Kooperativní vyučování je založené na myšlence pozitivní vzájemné závislosti. Dnes je tato metoda úspěšně využívaná v řadě zemí světa. Já osobně jsem přesvědčený, že ve firemní sféře jsou výstupy z takových metod nezastupitelné. Jako ajťák jsem na VŠ pracoval na řadě projektů, které by se individualistickým přístupem řešily jen velice obtížně. To samé jsem rychle pochopil i u většiny projektů v Broken Mouse. Dnes bez kvalitního a dobře kooperujícího týmu v byznisu neuspějete. Dokud se budou žáci učit pouze systémem založeným na powerpointových prezentacích (frontální výuce), nebudou schopni vyšších myšlenkových operací.

Nechci vypadat jako zastánce pouze této metody. Ve své třídě mi kooperativní výuka skvěle doplňuje jiné metody vyučování. To nejdůležitější se učíme spolu, často od sebe navzájem. Nicméně stejně tak, jako se nenajde shoda mezi učiteli nad použitými metodami, ani všem žákům nevyhovuje vše. Nejsme stejní! Není ale právě to důvodem pro pestrost a rozmanitost?

Moje hodiny jsou založené na práci žáka. Mimo jiné z přesvědčení, že většinu vyučovací hodiny má odpracovat právě žák, tedy „ehm“ žáci společně. Jak se má v takové třídě šprt? No přece úplně stejně jako ten pomalejší. Jediný žák, který ve třídě trpí, jak zavřený výmarský ohař v paneláku, je lenoch. Lenoch má rád frontálku, tam totiž mnohdy stačí „jen“ poslouchat.

Žáci v době pandemie

Jsem za exota, ale nevzdám to!

Ale kdo tedy volá po tradičním vyučování? A kdo vlastně nechce tu změnu? Řada lidí si myslí, že moderní způsoby vyučování jsou kontraproduktivní a že vzdělávací výsledky žáků klesají. Na středí škole občas bývám konfrontován svými zkušenějšími kolegy, že ztrácím čas tím, že si se žáky hraju, že nemůžu pak stíhat ŠVP (vzdělávací plán), který je doslova přeplněný potřebnými znalostmi, ale o něm jindy.

Myslím, že to byla reakce na hodinu, při které jsem žáky vzal ven a nechal je mlčky seřadit důležité historické milníky. Následně jsem zvolil didaktické cvičení Zooming, které bylo opět zaměřené na komunikaci a spolupráci ve skupině. Následoval brainstorming, kde jsme si s žáky povídali o různých způsobech komunikace s přesahem, jak probíhá taková komunikace v ICT. Já jsem zde měl dva cíle. První byl poznat žáky a zjistit, jak komunikují. Druhý byl naplnit očekávaný výstup žáka: „Žák získává představu o různých způsobech komunikace v ICT.“ Následně pak na další hodinu odcházíme do učebny, pro některé přichází jisté zklamání, zase se o tom nic nedoví, učitel přece zatím nic nevykládal. Já totiž v tuhle chvíli zadávám práci a ony způsoby komunikace přímo zkoušíme. Tu systém Classroom, tu online dokumenty, e-mail, web, …

Víte, pokud budeme předávat pouze znalosti a následně zkoušet pouze znalosti, je dost pravděpodobné, že výsledky žáků lepší nebudou.

Co dává učitelům jistotu, že díky systému „přednáška-šrocení-test“ jsou jejich vzdělávací schopnosti lepší? Ve skutečnosti těmto žákům většinu hodiny diktujete látku, kterou se učí doma. Jako dárek dostanou domů čísla cvičení, které si mají ještě doplnit. Výsledkem hodiny pak je nejenom menší množství skutečně odnesených znalostí, ale hlavně žádné další získané kompetence. Žáci mají navíc tento způsob učení tak zažitý, že je obtížné dosáhnout určité změny.

Zpětná vazba žáků mě ale přesvědčuje o tom, že to není nemožné. Například poměrně nedávno jsem se účastnil rozloučení se 4. ročníkem SŠ, kam jsme byli pozváni všichni učitelé. To, že v podstatě ze strany učitelů nikdo nepřišel, včetně třídní učitelky, mě celkem překvapilo a žáky evidentně taky. Večer byl celkem příjemný, ráno na mě čekala tato zpráva: „Dobrý den, ještě jednou bych Vám chtěla poděkovat, že jste včera dorazil a užil si s námi příjemný večer. Opět se zde ukázalo, jak je osobní vztah učitele a žáka důležitý. Je zajímavé, že učitelé, kteří s námi strávili 4 roky si na nás čas nenašli ani na chvíli a Vy, který nás znáte nejkratší dobu, jste s námi strávil nejvíce času. … PROSÍM, učte, dál tak jak učíte, má to smysl a jedině tak se může něco zlepšit. … Mějte se krásně.

Maturitní video mého žáka

Často ještě slyším, že jsou země, kde je ono biflování jistým standardem a tyto země dosahují větších ekonomických úspěchů. To nedokáži úplně posoudit. Občas sleduji nějaké výsledky testování žáků, ale často je nedokáži dobře interpretovat. Tak tedy alespoň zkušenost z Taiwanu, ten se dá bezesporu považovat za světového vůdce ve výrobě elektroniky a technologických inovací. Studoval jsem zde pár měsíců na univerzitě a spíše jsem se potkával s dobrou didaktikou. Připomínám, že se to byla vysoká škola na vysoké úrovni, kde jsem studoval spolu s žáky z Harvard University v Cambridge. Kooperativní výuka převažovala. Možná proto jsou Taiwanci ve škole i o prázdninách, baví je to, chtějí být její součástí.

Věřím, že dobrým začátkem jsou moji úspěšní maturanti z informatiky.

Přejít nahoru